Cestujeme.si

Uzbekistán

Jedno z nejabsurdnějších středoasijských vládních nařízení naleznete právě v Uzbekistánu. Jedná se o povinnost registrace v ubytovacích zařízeních, což v překladu znamená nutnost každou noc strávit v hotelu, který vás zaregistruje do systému a vám do pasu nalepí potvrzení.

Tato skutečnost nás přivádí do hotelu ve městě Nukus. Náš plán je zaplatit si první noc, poslední v Taškentu a chybějící dny v mezidobí nějak okecat. V tu chvíli však nejspíš zasahuje vyšší moc a my jsme si nuceni pobyt o den prodloužit. Není nám totiž vůbec dobře, nejdřív viníme prudké turkmenské slunce, později pelmeni z místního bistra.

Když se po třech dnech vymotáme z hotelového pokoje, konečně můžeme vyrazit do města Muynak, bývalého přístavu na Aralském moři. Příběh Aralu je notoricky známý, přesto je pohled na vyschlou Amudaryu a cedule lákající na čerstvé ryby smutným mementem dob minulých.

Po návratu do Nukus řešíme zásadní věc – není benzín. Když jsme si po cestě do Muynaku kupovali benzín od dětí u silnice, brali jsme to jako daň za cestu pomalu na konec světa, když nám však místní oznamují, že benzín není ani v Nukus, rýsuje se mnohem závažnější problém. Po asi půlhodině objíždění benzínek a hledání, zda některá nebude otevřená narážíme na jednu funkční. Radost nám však kazí majitel poté, co přizná, že se jedná o 76 oktanový benzín. Chvíli dumá a pak se nás snaží uklidnit, že to s autem nic neudělá, pouze to bude vydávat “zvláštní” klepání. Naše auto však už vyluzuje celou plejádu podivných zvuků, proto bychom ho nechtěli ještě více trápit a jedeme hledat dál. Po další hodině narážíme na černého prodejce, který nám ho sice dává za dvojnásobnou cenu, ale v tuto chvíli už není čas na hrdinství a my kupujeme plnou nádrž (80 oktanů).

Další dny míříme na východ. Nejdříve projíždíme poušť Kyzylkum, později se zastavujeme v městě Buchara, známém svou starobylou architekturou.

Ještě předtím však řešíme obligátně benzín. Zastavujeme se ve městě asi 50 km před Bucharou, kde nám prodává Uzbek klasicky benzín z plastových kanystrů ukrytých v garáži. Ve chvíli, kdy si řekne velmi příjemnou, takřka tržní cenu ještě netušíme, že v naší nádrži skončilo třicet litrů zbrusu nové 76ky. Reakce na sebe nenechá dlouho čekat, hned po prvních metrech se začne z motoru ozývat ukrutné klepání a to nás provází až do naředění benzínu na další zastávce. Nezničitelný ruský motor však přežil.

K večeru si pak hledáme plácek k přespání, střed Uzbekistánu je však silně zemědělský a kde nejsou pole, tam jsou pro změnu vesnice. Ve okamžiku, kdy už je skoro tma a naše situace je čím dál tím víc neutěšená, potkáváme muže na kole. Ten nám nabízí přespání v domě své matky, která jak se ukáže je tradičně velmi sympatická dáma a my si tedy stavíme stan u ní na zahradě. Kromě obligátního čaje nám vaří i večeři, což je nebývalý luxus. Daní je asi dvouhodinové sledování bollywoodských telenovel, což nám však vzhledem k okolnostem zas tolik nevadilo.

Další den se zastavujeme v Samarqandu, další perle starobylé architektury, v našem případě se však jedná spíše o dokoupení zásob a krátkou prohlídku města.

Velkým úspěchem se pak stává první návštěva klasické benzínky, která je však vzhledem ke své osamělosti v okruhu 500km doslova okupovaná uzbeckými řidiči.

Večer nacházíme po dlouhém hledání místo na spaní. Není rozhodně ideální, leží hned u cesty, kudy projíždí maršutky, policii však projíždět nevidíme. Rozhodujeme se tedy zůstat a uleháme ke spánku. Uprostřed noci nás budí kužely světla, místní aktivistický maršutkář na nás nejspíše upozornil policii, která nás naštěstí velmi diplomaticky upozorňuje na nevhodnost našeho počínání. Bere nás s sebou na stanici, kde nám vyhrazuje plácek pro postavení stanu a my můžeme opět v klidu spát.

Druhý den ráno přijíždíme do Taškentu, hlavního města Uzbekistánu. Hned ze začátku chceme vyřešit výběr dolarů z bankomatu. Naše zásoby se povážlivě ztenčují a v případě, že nevybereme tu, nebudeme mít pravděpodobně dalších pár stovek/tisíc kilometrů možnost. Komplikací v podobných případech je zákaz uzbecké vlády vyvážet více peněz než bylo deklarováno při vstupu.

V bance avizované jako kontaktní místo pro výběr z MasterCard nás posílají do hotelu Uzbekistán. Přidávají informaci, že od tří hodin je možné peníze vybírat. Přijíždíme chvíli před třetí, recepční nás přivádí k bankomatům za rohem z nichž ani jeden funkční nepřijímá MasterCard, pouze Visu. Na Vise nemáme samozřejmě potřebné peníze, všechny jsme před pár dny převedli za účelem výběru na jinou kartu. Recepční se nám snaží pomoct a obvolává podle jeho slov všechny taškentské hotely, z nichž ani jeden nemá MasterCard bankomat. Situace se zdá být v tuto chvíli bezvýchodná. Rezignovaně si sedáme do křesílek a mlčky každý sám přemítáme, jak tuto situaci řešit.

Po chvíli se zvedáme k odchodu a chceme se ještě naposledy ujistit, zda se něco nezměnilo. Na MasterCard bankomatu, na kterém před chvíli svítilo out of order, je najednou uvítací obrazovka. Na čtyřikrát tedy vybíráme požadované peníze a máme problém dočasně vyřešen.

Série uzbeckých podrazů pokračuje v hotelu. Klasický komunistický hotel na nás už od začátku dýchne svým zaseknutím v čase, na to jsme si však už ve střední Asii zvykli. Hotel Hosilot na okraji Taškentu se nám však do srdcí vryje pravděpodobně na hodně dlouho. Hned u vstupu nás zasahuje salva nadávek z kukaně paní recepční, která nás odmítne ubytovat. Důvodem jsou chybějící registrace z předchozích hotelů. To bychom dokázali pochopit, zákon je zákon, když ji však žádáme o storno rezervace, najednou obrací. Ubytovat nás může, říká si však o vyšší cenu. Vzhledem k tomu, že je pořád asi 2x nižší než u většiny taškentských hotelů, neochotně souhlasíme. V tu chvíli se roztáčí rezervační soukolí za které by se nestyděl ani ten největší ISO odborník. Celkově je do procesu příjímání hosta zapojeno šest lidí, každý má svou nezaměnitelnou roli. Když nás k pokojům přivádí paní číslo 6, něco nehraje. Odemyká totiž dva pokoje. Když namítáme, že opravdu nepotřebujeme být každý zvlášť, s mateřskou péčí nám vysvětluje, že “nemusíme být pořád odděleně, když si budeme chtít povykládat (významný pohled), můžeme zajít na návštěvu”. Nemá smysl dál bojovat.

Druhý den se od místních taxikářů dozvídáme, že hotel funguje také jako hodinový hotel, takže důvodem naší separace nejspíš opravdu nebude víra, ale prachsprostá touha na nás vydělat. A to jsem ještě nezmínila, že skutečnými večerními radovánkami byly orgie v zašlapování švábů.

Po dvou dnech strávených v Taškentu míříme k hranicím. Problém, kde zašít přebývajících 2000 dolarů, aby je celníci nenašli řeší moje podprsenka. Mírně zdeformovaná jako z osmdesátkových filmů však plní svůj účel a my radostně vyvážíme neproclené peníze. Dalšího celníka dedikovaného na kontrolu registračních papírků zmateme angličtinou tak, že vlastně už ani nic řešit nechce a my po asi hodině strávené na uzbeckých hranicích míříme k těm tádžickým. Čeká nás totiž Pamir Highway a nejhornatější krajina naší cesty.